Pohřeb zesnulého se uskuteční v sobotu 19. listopadu v chrámu sv. Ondřeje v Uherském Ostrohu ve 14. hod. a poté na hřbitově. Na poslední pozemské cestě mu zahraje jeho milovaná Mistřiňanka. 

Slávek Smišovský, který se nesmazatelně zapsal do dějin československé dechovky, oslavil  letos počátkem března osmdesáté narozeniny. V časopisu Krajem svatého Antonínka byl po dožití skladatelova kulatého jubilea zveřejněn článek. Připomeňme si nyní život tohoto muže a velkého muzikanta.... 

Slávek Smišovský se před hudbou sklání

Počátkem března si v rodinném domku manželů Věry a Blahoslava Smišovských podávaly návštěvy dveře. Všichni chtěli poblahopřát slavnému skladateli, který se 8. března dožil osmdesátých narozenin. Práce přibyla i poštovním doručovatelkám. Ze všech koutů světa přišlo totiž téměř sto gratulací.

Jedna z místností rodinného domku v Uherském Ostrohu se proto proměnila v květinovou síň. „Jsem nemocný a teď je toho na mne skutečně moc. Zavolejte příští týden a uvidíme, jestli se budeme moct sejít," řekl mně v den svých narozenin oslavenec do telefonu. A tak jsem zkusila štěstí a setkání se nakonec uskutečnilo.

Jubilant mě přijal v županu a paní Věrka hned upozorňovala, že manžel celý včerejší den proležel a musela mu volat doktora. Druhý den oslavence čekalo vyšetření v nemocnici. O to více jsem si vážila toho, že jsem se s tímto mužem, kterého zná a jehož písně obdivuje celý dechovkový svět, mohla sejít. A bylo to setkání, které patří mezi ta, na něž se nezapomíná. Přes svou nemoc dával pan Smišovský do rozhovoru veškerou energii a celé srdce. Stejně jako do svých písní. Při setkání bylo jasně cítit, že nic nedokáže dělat jen tak na půl plynu. 

O každém předmětu, fotce, výstřižku z novin či trofeji a cenách, jimiž je ve svém domku obklopený, umí vyprávět s naprostým zápalem. Ke každému se váže nějaká zajímavá a neuvěřitelná historka, příběh člověka, kamaráda, známého... V podobných okamžicích je pro mne velmi těžké, když vím, že při svém psaní budu omezena nějakým prostorem, kam budu muset vměstnat text i fotky. Přitom je mně jasné, že by se o něm dala napsat lehce celá kniha.

Hudební skladatel Blahoslav Smišovský se narodil 8. března 1931 v Dolní Cerekvi do muzikantské rodiny. Maminka byla výborná zpěvačka a tatínek zase bubeník. Starší bratr hrál na bicí a housle. Blahoslav začal hrát jako malý kluk na bubínek ve výborné Konířově kapele. Později se naučil hrát také na housle, harmonium, harmoniku, trombon, baskřídlovku, basu a klavír. Už jako desetiletý kluk napsal první skladbičku Šípkový květ.

Muziku a češtinu studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na vojenskou základní službu nastoupil do Jičína a po roce byl odvelen do Bzence. Zde poznal kromě vynikajících kapel, cimbálových muzik, pěveckých souborů, chrámových sborů i celoživotní lásku. Devátého června tomu bude už pětapadesát let, co si se ženou Věrkou řekli ano na společnou cestu životem

Na Slovácku učil nejdříve v Základní škole v Ostrožské Lhotě. „Měl jsem tam úžasný pěvecký sbor. Na ten rok vzpomínám rád,“ vrací se v myšlenkách. Po několika štacích nakonec zakotvil v Lidové škole umění v Uherském Ostrohu, kde působil až do doby, než odešel na volnou nohu.

Souběžně s pedagogickou prací totiž spolupracoval s celou řadou kapel. Rád vzpomíná na Bojany z Dolních Bojanovic, s nimiž začínal. Dále pak následovala Stříbrňanka, Novovešťanka, Moravanka, Mistříňanka a Frajérka. Za svůj život napsal více než pět set skladeb. „Někde šlo o úpravy slováckých písní, které byly napsané jen pro cimbálovou muziku,“ upozorňuje skladatel. Vzápětí dodává, že nejlépe se mu psalo, když byl v pohodě. Muzika je podle jeho mínění totiž citová záležitost.

Písničky Za tichú Moravú, Zahrada Moravy, Měšťanská hospůdka, Hodonínská bažantnica, Pod dubňanskú horú a hlavně Falešná frajárka zlidověly. Jeho písně přijali i tam, kde nikdy nebyl - za mořem. „Já jsem byl jen v Holandsku, Belgii, Německu a ve Švýcarsku. Nejlepší publikum bylo v Holandsku, kde měla premiéru moje píseň Zahrada Moravy. Narvané divadlo tam tehdy povstalo. Oni poznali, že jsem do té skladby vložil poděkování tomuto kraji a brali ji jako naši hymnu. Muzikantům, když hráli, tekly po tvářích slzy. Na takové zážitky nelze zapomenout,“ upozorňuje ve svém poutavém vyprávění oslavenec.

 Slávek Smišovský tvrdí, že se před hudbou hluboce sklání. Nebýt muziky nikdy by neprožil tak bohatý život a nesetkal se s tolika zajímavými lidmi. Z těchto setkání si nejvíce váží přátelství se spisovatelem Františkem Kožíkem, jemuž zhudebnil text básně Rodnému Hluku.

„Bylo, jest a bude, že někteří lidé nebudou dechovku považovat za dobrou a budou ohrnovat nos. Já jsem celý život tvrdil, že se hudba dělí pouze na dobrou a špatnou. Špičková dechúvečka… to se musí umět,“ říká s něhou v hlase, jako když matka mluví o svém milovaném dítěti.

Vzápětí ale připomíná, že dříve bylo poznat, kdo hraje. Zatímco Bojané byli lyričtí, v Mistříňance byli zase ražní chlapi s naprosto odlišným temperamentem. Dnes jsou všechny kapely z velké většiny profesionální. Hrají v nich absolventi konzervatoří i akademií. „Technicky jsou nádherně vybaveni, ale já si nemohu pomoct, já jsem měl ty staré muzikanty rád, protože dřeli a dávali do toho všechno. Bylo tam cítit srdéčko. Vysvědčení z akademie muzických umění není všechno. Dnes hraje několik kapel za sebou a vy nevíte, která je která…,“ porovnává dřívější a současné dechovky skladatel.

Při loučení tvrdí, že by rozhodně nechtěl být znovu mladým klukem a stát na počátku své kariéry. „Proč?  V každé době najdete nádherné lidi, úspěch, přátele, ale také propady, úmrtí, neštěstí a nenávist. Všechno v mém životě bylo. Díky Bohu, že jsme to mohli prožít,“ loučí se vynikající skladatel.

Lenka Fojtíková