K diferenciaci krojů docházelo v průběhu 18. a 19. století v závislosti na změnách způsobu hospodaření, rozvoji průmyslu a územním členění církevní správy, proto obvykle vymezení krojových okrsků koresponduje s obvody farností. Kroj prodělal během 20. století značné proměny, což můžeme konfrontovat s dobovými snímky datovanými koncem 19. století, ale také se sbírkovým fondem muzeí, kde jsou krojové součástky a výšivky z této oblasti hojně zastoupeny a dokumentovány od začátku 19. století po současnost. Velmi zdobný ženský kroj se pro svou pestrost stal oblíbeným námětem pro umělecké dokumentování výtvarníky i fotografy.

      Mužský sváteční kroj je tvořen kalhotami nohavicemi z černého nebo temně modrého sukna, které jsou zdobeny tmavě modrým šňůrováním, v pase jsou upevněny vybíjeným řemenem. Do zástřihu poklopce si vkládají vlněný kapesníček s třásněmi. Malí chlapci a staří muži nosí bílé, dříve konopné dnes lněné nebo bavlněné, plátěné kalhoty - třaslavice, drle, k nimž si vážou tmavě modrou dnes černou klotovou nezdobenou zástěru v pase s červenou harasovou stuhou. Mužská slavnostní příramková košile má velmi široké baňaté vyduté rukávy, na nichž mají svobodní výšivku nárameníky na ramenech, na límečku, manžetách. Hruď zdobí široká přednice náprsnička, která je pestrobarevně, obvykle červeně, žlutě a černě vyšita podle předkreslené niti. Často je pod výšivkou uveden monogram či jméno majitele nebo vročení. Novější vzory jsou provedeny červenými nebo růžovými květy se zelení. Tmavá soukenná kordula je bohatě zdobená šňůrováním, na zádech motivem na tři tulipány a vepředu i na zádech hustými oranžově červenými střapatými kytkami z kamrholu. Na nohou nosí muži vysoké čižmové boty, původně s okovanými podpatky krajovicemi. Kroj dotváří pokrývka hlavy – původně hrotkovitý žinýlkami přizdobený širák, dnes klobouk městského střihu.

      Hlavním poznávacím znakem ženského slavnostního ostrožského kroje jsou velké oranžově červené kytky z kamrholu na starších černých soukenných ženských kordulkách (podobných mužským), které doplňuje cifrovanou výšivku malování. Vedle soukenných získaly oblibu kordulky hedvábné – atlasové, rypsové, brokátové apod. Mladé dívky nosily světlejší modré a květované, zdobené pentlí i portou, podobné hradišťským, ale vzadu vždy se šňůrováním na tři tulipány a střapatými kytkami. K slavnostním tzv. parádním krojovým součástkám patří rukávce s hustě vrapenými (jemně nasbíranými) rukávy, na ramenech v horní třetině specificky lomenými, u dolního okraje s širokými kadrlemi – kadlemi, bohatě zdobenými dírkovou výšivkou. Charakteristický znak představuje také kompletní vyšívání na rukávcích - pracná výšivka na obojku, přednicích a náramenících náramcích na pravý výřez. Tzv. mozaikové vyšívání, dříve na žluté nebo okrové půdě, bývalo provedené technikou na jemný výřez v pestrých barvách tak, že vytvářelo efektně působící drobný, uzlíčkový celek. Dnes v širší a hrubší výšivce převažuje barva oranžová. Kolem límce obojku jsou hustě vrapené široké krajky, které zvýrazňují honosnost a bohatost kroje.
      Přední sukně fěrtůšky jsou velmi pestré, široké, a jsou u dolního okraje nebo dokola lemovány bílými tylovými tzv. tyranglovými krajkami, v minulosti užšími (asi 3-5 cm), dnes širokými 8-12 cm.
      Zadní sukně šorec je navrapená z lesklého černého barevnického plátna nebo z černého blyskavého klotu, obřadní zadní sukně fěrtoch je zhotoven z bílého šifonu. Na něm se nosí bílé jednoduché dírkovou výšivkou zdobené asi 8-12 cm široké zadní mašle tráčky - štruple.
      Ke kroji nosily ženy v zimním období bílé flanelové, tj. soukenné světlé lajble nebo marýnky, jupky s rovným živůtkem a rovnými rukávy, fialové, temně červené nebo modré přiléhavé sametové kacabajky se zdobením aplikacemi nebo pentličkami kolem rukávů, na přednici i kolem spodního okraje. Dnes to jsou také tmavé kacabajky. V tuhých zimách patřily k tradičnímu oděvu kožichy, mužské hnědé dubeňáky a působivé bílé ženské kožíšky, lemované černým beránkem, s vysokým stojatým límečkem z černé beránčiny, zdobené malované barevnými jemnými kůžemi jako aplikace, s pásem, který se vázal zepředu dozadu nebo se nezavazoval.
      Pro Uhersko - ostrožsko je charakteristické specifické vázání tureckého šátku. Ve všední dny nosily ženy úvaz na babušu, svobodné na ocas. Jeden konec splývá hluboko do zad, zbylé dva z trojhranného přeloženého šátku omotají kolem hlavy a ováží se v týle pod visícím koncem. Na neděli, ve svátky i ve všední dny nosily ženy úvaz na záušnice, které mají nad ušima kornoutky ze šátku. Zadní cíp se hned na začátku podhrne tak, že záda nejsou krytá šátkem. Pravý a levý konec se při cestě do kostela a při slavnostech nechává viset dolů, k ostatním příležitostem se obtočí kolem temene. Vdané ženy nosily pod šátkem obalenku – dřívko cca 18 cm dlouhé, kolem kterého bývaly vlasy vodorovně položené, a vzadu se obtáčely. Současným červeným tureckým šátkům zde předcházely tmavomodré, žlutě kvítkované, podomácky barvené barevňáky. Jejich předchůdce představují vzácné šatky (pruhy bílého plátna), na koncích s výšivkou a dokola lemované kraječkou, které se vázaly na čepce se čtyřhranným dýnkem větším než na Kunovicku, s výšivkou na jemný výřez v smetanových nebo žlutých barvách, s černými zoubky a černými řetízky po obvodu.
      Svobodná děvčata si do spletených copů lelíků, které byly splétány na rozmarýnkový způsob, vplétaly úzkou stužku zapletačku a v neděli se konec copu zdobil širokou květovanou pentličkou. Pod kroj se obléká spodní košile rubáč a obvykle dvě spodničky podle toho, jak chce být dívka natrčená. Spodničky jsou kratší než svrchní sukně.
      Boty bývaly hlavně duté s hladkými tvrdými lesklými holeněmi, s vyššími podpatky se žlutými hřebíčky, vepředu do špičky. Přesto, že byly vysoké boty nahrazeny černými punčochami a konfekčními střevícemi, trend doby zaznamenává zvýšenou snahu o návrat k hotovení vysokých botů i k prodlužování sukní. Ženský kroj dotvářel šáteček k obalení modlitební knížky a v chladném počasí bílo šedý pruhovaný přehoz vlňák.
      Opomenout nemůžeme ani neobvyklé působivé svatební pentlení družiček a nevěst.